Pasení zvířat je kromě jiného činností, která významně ovlivnila současný vzhled evropské krajiny. Z důvodu přechodu na ustájený chov v souvislosti s intenzifikací zemědělství od 18. století se od pasení ustoupilo. To tedy začalo postupně ztrácet na významu. Až ve druhé polovině 20. století byl zjištěný pozitivní přínos volného pohybu stád na životní prostředí, které v průběhu té doby změnilo výrazným způsobem svůj ráz.

 

Spásání a zadupávání rostlin do půdy bylo podle ochránců přírody ještě do 60. let minulého století důvodem, proč se pastevectví zakazovalo. Později ale výzkumy ukázaly, že ovce a kozy, pohybující se na území vytváří svou hmotností a kopyty ideální podmínky k narušení celistvého trávníku a vzácné druhy -které by jinak udusily travní drny a odolné rychle rostoucí rostliny - dostávají příležitost vyklíčit. Kontrolované spásání travních porostů stády ovcí a koz navrací do krajinných oblastí původní druhovou rozmanitost rostlin a v její návaznosti také živočichů. Různorodost travního porostu umožňuje ovcím a kozám selektivní spásání, které podporuje život bezobratlých živočichů, mající potřebné útočiště v nestejnoměrně spásaných plochách.

​

Další významnou hodnotou pastevectví je zvířecí trus a tekuté výkaly, obsahující živiny z dané lokality, které zůstávají na pastvině, slouží jako hnojivo a zasluhují se tak o úrodnou půdu. Při dlouhodobém sečení končí složky minerálních živin, jako dusík, uhlík, fosfor, vápník a další, společně se semeny k reprodukci ve vzniklé biomase, která se z pastviny odváží pryč a živiny a semena z půdy tak razantním způsobem mizí. Celoroční pastva zvířat oproti sečení umožňuje na dané lokalitě návrat potřebných látek v podobě exkrementů zvířat zpět do půdy. Tento uzavřený cyklus je důkazem fungujícího místního ekosystému.